YaOi PoVíDky

 Tak jo napadla mně jedna povídka Subi-chan

Spokojeně jsem si vykračoval po nákupním centru. V ruce jsem svíral ucha papírových tašek, v nichž jsem měl právě koupené sk8ky, kalhoty, trika a jiné věci. Rozdával jsem úsměvy na všechny strany. Mohl jsem si to dovolit, bylo jasně vidět, že ze mě skoro nikdo nedokázal spustit oči. To se mi líbilo. Usadil jsem se u stolku v jedné kavárně a odhalené hladce oholené nohy jsem elegantně přehodil jednu přes druhou. Tím jsem samozřejmě odhalil další kousek kůže na mém stehně. Krátké šortky zakrývaly už tak dost málo.
Nemusel jsem čekat ani minutu a už u mě byl asi rok starší mladík s havraními vlasy se zvláštním účesem. Podal mi jídelní lístek. Byl to ten samý kluk, na kterého jsem takhle mrkal už skoro dva měsíce. Pokaždé to bylo stejné.
„Děkuju,“ usmál jsem se a mrkl na něj. Malinko se začervenal.
„Ale mám vybráno. Dám si čokoládový koktejl a…dva kopečky čokoládové zmrzliny se šlehačkou,“ olízl jsem si rty. Kývl a odběhl. 
Když mi přinesl, co jsem si objednal, skoro to přede mě vylil. Usmál jsem se, svými plnými rty jsem obemkl brčko a napil jsem se. Teď již nebylo pochyb, že jsem ho dostal do kolen. Bylo mi jasné, že jakmile teď odejde, zmizí na záchodě, kde si ho vyhoní s mou představou v mysli.
Opájel jsem se tím pocitem, přinášelo mi vnitřní uspokojení, že se nad mou krásou každý pozastaví. Tohle šlo jen v Konoze, v Čajové byla hrozná nuda, takže jsem byl šťastný, když jsme se s otcem a bráškou přestěhovali.
Dojedl jsem, zaplatil a zamířil si to domů. Pěšky se mi nechtělo, využil jsem MHD. Tramvaj byla sice přeplněná, ale když jsem vešel, uvolnilo se naráz asi deset míst. Mělo svoje výhody, že v Konoze bylo víc těch „čtyřprocentních“. Půvabně jsem si sedl na jedno sedadlo a mrkl jsem na kluka, co mě pustil. Nervózně se usmál. Ani se nesnažil zapříst hovor.
Po chvíli jsem vystoupil a s kroutícím se zadečkem jsem zamířil domů. Táta nebyl doma, zase. Bráška jo. Bráška je o rok starší, chodí do jiné střední školy.
„Ahoj Naru-chan, zase nákupy?“ Jeho blonďatá hlava vykoukla ze dveří jeho pokoje.
„Jasně…mám krásný nový tričko, kalhoty i boty,“ pochlubil jsem se.
„Tak to se mi v tom musíš ukázat,“ mrkl na mě. Radostně jsem výskl. Ichiro mě podporoval skoro v čemkoliv. Jen to střídání kluků se mu moc nelíbilo. Ale nechal mě. A moc rád si mě prohlížel v novém oblečení.
Naštěstí měl taťka opravdu moc vysoký plat, takže mu to nevadilo.
Zaběhl jsem k sobě do pokoje a oblékl si nové roury…byly téměř bílé. K tomu jsem si koupil fialové uplé tričko s nápisem: I am cool, so don’t tell me what to do!!! A ještě šedofialové sk8ky. Chvíli jsem se nakrucoval před zrcadlem a pak jsem zamířil do pokoje svého brášky.
„Teda Naru…moc tito sluší,“ vydechl a obešel mě, aby si mě prohlédl. Věděl, jak miluju pochvaly.
„Děkuju,“ usmál jsem se. 
„Musím teď jít, tak to tu nepodpal, ano?“ Kývl jsem, a když Ichiro odešel, zase jsem ze sebe své oblečení sundal. Zamířil jsem do koupelny, kde jsem si napustil vanu s hromadou pěny s vůní čokolády. Labužnicky jsem se omýval jemnou houbičkou ve tvaru jahody a přemýšlel jsem, jestli mám jít na Alenku s Kibou, nebo ne. 
Když už jsem se rozhodoval, že bych tam jít mohl, Kiba byl hezký, ozval se zvonek. Zanadával jsem a vylezl z vany. Určitě Ichiro, zase zapomněl klíče. Omotal jsem si měkoučký bílý ručník kolem beder a šel jsem otevřít.
„Nemůžeš si nosit klí…“ zaraženě jsem zíral na kluka z kavárny. „Co potřebujete?“ zeptal jsem se mileji a otřásl jsem se, jak na mé mokré tělo foukal z venku vítr.
„I-Ichiro mi slíbil, že mi půjčí nějaká CD,“ začal.
„Aha…no, bráška není doma, ale půjčit bych ti je mohl. Jsem Naruto,“ usmál jsem se koketně.
„Sasuke. A díky.“ Kývl jsem. 
„Není za co, ale už pojď dovnitř, je mi z toho průvanu trochu zima,“ popohnal jsem ho a zavřel za ním dveře. Zavedl jsem ho k Ichirovi do pokoje.
„Jaký jsi chtěl?“ zeptal jsem se. „Nebo si je spíš najdi,“ zasmál jsem se, když jsem si všiml bordelu v Ichirových CD. On si povzdechl.
„Fajn, děkuju,“ kývl. 
„Chceš něco k pití?“ zajímal jsem se. Sasuke zavrtěl hlavou. Nakukoval jsem mu přes rameno, jak jsem se snažil zjistit, co poslouchá. Vybral si Gackta a the Gazette. Dobrej vkus, celkem. Našel, co hledal, takže vstal a otočil se. S tím jsem nepočítal, ani on nepočítal s tím, že budu stát za ním. Prostě jsem spadl na zem a obkročmo na mě. Za pádu se mi rozhrnul ručník, takže se mé malé já otíralo o látku Sasukeho kalhot. Polkl jsem. Díval jsem se do Sasukeho vykolejených očí. Pak jsem se zvedl a políbil ho.
Nenechalo ho to lhostejným, chvilku mi polibky opětoval, pak se však odtáhl a vyskočil na nohy.
„Tohle nejde! Vyřiď bratrovi, že mám ty CD,“ s těmi slovy odešel. Vykuleně jsem se za ním díval.
On mě ODMÍTL! To se mi ještě nestalo. Pak jsem se zvedl a vrátil se do vany, do které jsem přidal trochu horké vody. Blaženě jsem si lebedil skoro dvě hodiny. A zrovna Sasukeho odmítnutí, mě přimělo k rozhodnutí, s Kibou do toho kina půjdu, třeba přijdu na jiné myšlenky.
Teda…to bych musel být vykolejený, což nejsem, mě žádný kluk nerozhodí. Odfrkl jsem si a popadl jsem žiletku, abych se mohl oholit…musím o sebe přeci pečovat.
Když už jsem konečně vylezl z vany, byl jsem úplně rozmočený. Ještě jsem se namazal a pak šupky obléct si plátěné kalhoty a volné tričko a k počítači.
Znechuceně jsem napsal krátký sloh do japonštiny, aby Anko-sensei zase nevyváděla a vytiskl jsem ho. Pak jsem si pustil svou oblíbenou hru a pustil jsem se do toho. Nějak mě to dneska nebavilo, pořád mi do hlavy lezlo to, že mě odmítl. Zavrtěl jsem nad sebou hlavou a šel jsem si udělat něco dobrého. Skončil jsem u jahod se smetanou a cukrem. Mňamka. 
„Ahoj, Naru-chan.“ To Ichiro přišel. Vyběhl jsem na chodbu, abych ho přivítal. Skočil jsem mu kolem krku. Některé věci se prostě asi nikdy nezmění. Zasmál se.
„Tak moc jsem ti chyběl?“
„Neee… Jo, byl tu nějaký tvůj spolužák…Sasuke. Půjčil si the GazettE a Gackta, mám ti to vyřídit,“ usmál jsem se.
„Fajn, díky,“ kývl Ichiro a zamířil do kuchyně pro něco k večeři. Já jsem se vrátil k televizi, kde jsem měl rozkoukané RH+.
Ráno jsem byl unavený jako kotě, opravdu mi nebylo dobře, ale do školy jsem musel. Dokonce jsem zašel tak daleko, že jsem se Ichirovi pověsil kolem krku, aby mě odnesl. Moje štěněcí očka zabrala. Takže mě bráška vzal do náruče, odnesl mě do tramvaje a z tramvaje až ke škole, ale k té svojí, ta moje je o kus dál. Takže mě položil na zem před vchodem do jeho školy.
„Ichiii…to je moc daleko…“ zamumlal jsem a vyzkoušel štěněčí oči. Nic. Že bych tam musel dojít sám? Ach jo. Protáhl jsem obličej a povytáhl ucho svojí tašky, aby mi nespadla.
„Ichiro…kdo to je? Je hezkej,“ olízl si rty jeden z Ichirových spolužáků.
„Brácha, blbče,“ zasmál se Ichiro. Ohrnul jsem rty a zvedl bradu. Kluci zapískali. Neříkal jsem to? Skoro každý druhý je tu čtyřprocentní. Což mi vyhovuje. 
Jednou jsem si o tom něco zjišťoval. Šlo o to, že Tsunade – šéfová Konohy – rozhlásila, že každému gayovi dá přednostní právo na byt…no a v tu dobu byla menší krizička, co se bydlení týče. A protože je tu tolik gayů, je jim tu dobře, páč nejsou utlačovaní. No a kvůli tomu se sem stěhují i rodiny, jejichž děti jsou homosexuálové. Chytrý.
Zamrkal jsem na ně.
„Jůů. Ichiro, máš svačinu? Já si ji nechal doma…“ zamrkal jsem smutně. Hned se objevilo tak pět svačin od různých kluků. Jo…tak to je pohoda. Vybral jsem si tu nejlákavější – totiž lákavě vypadající čokoládový puding od jednoho červenovlasého kluka. Děkovně jsem se na něho usmál, svačinu si šoupl do tašky a otočil jsem se k Ichirovi.
„Tak papa…“ zamával jsem mu a otočil se. Vrazil jsem do čehosi pevného a krásně vonícího po vanilce. Zvedl jsem hlavu.
„Promiiiň,“ protáhl jsem a usmál se na Sasukeho. Zavrtěl hlavou.
„To nic…“ A zašel do budovy. 
Protáhl jsem obličej, ale musel jsem jít. Rozběhl jsem se do školy. Zavrávoral jsem, což jsem naštěstí vyrovnal, ale nemohl jsem pochopit, proč se mi tak najednou zamotala hlava. Doběhl jsem do šatny a z ní zrovna do třídy, na přezouvání nebyl čas. Vyběhl jsem nahoru, upravil se a vešel do třídy.
„Ahoj, Naruto,“ pozdravil mě můj kamarád Shikamaru. Není gay, takže jsem to na něho nikdy nezkoušel. 
„Ahoj, Shiki,“ usmál jsem se a vytáhl z tašky sešit na matematiku. K naší lavici se přitočil Kiba.
„Ahoj, Naru-chan,“ pozdravil. Stopnul jsem ho napřaženou dlaní.
„Půjdu s tebou, zítra?“ mrkl jsem na něho. Jeho tvář se rozzářila úsměvem.
„Super. Vyzvednu tě v 6, bude to tak v pořádku?“ Kývl jsem. S úsměvem odešel do svojí lavice, kde Hinatě sdělil, že jsem jeho pozvání přijal. Hinata posmutněla, ještě se nějak nevyrovnala s tím, že jsem gay.
Položil jsem si hlavu na lavici a usnul. Vzbudil mě až hlasitý a protivný zvuk školního zvonku. Protřel jsem si oči a malátně stoupl, když do třídy rychlým krokem vešel Asuma-sensei. Pak jsem se svalil na židli, neměl jsem absolutně žádnou energii…skoro celou matiku jsem pospával, to se mi ještě nestalo.
„Naruto, není ti nic?“ zeptal se mě Shikamaru o přestávce.
„Ne…pohoda,“ odvětil jsem, podložil si hlavu jeho mikinou a usnul jak špalek. S nadáváním jsem se vzbudil na další hodinu, kterou jsem opět téměř prospal, a pak jsme měli dvouhodinovku tělocviku. 
Stejně jako Ichiro a nám se poštěstilo, že jsme byli na „umělce“ a Ichirova třída na štafetové dráze. Sledoval jsem o rok starší kluky, jak sprintují. Vyčerpaně jsem popobíhal po hřišti. Absolutně jsem nechápal, co se to se mnou děje. Najednou se mi zatmělo před očima a pak mě zem praštila do tváře.
„Sasuke, vezmeš ho prosím domů?“ Ichiro? Nechápal jsem, o co jde.
„Proč já? Má tady dost zájemců, ti ti dokonce i zaplatí,“ zamrmlal Sasuke. Tss...asi se mu fakt nelíbím. Dál jsem měl oči zavřené a nehýbal jsem se, protože jsem se cítil jak moucha.
„No jo…ale bůhví, co by s ním provedli, když je tak slaboučký. Věřím ti, odneseš ho domů. Ale já si toho měl všimnout už ráno a nenutit ho do školy…no, půjdu to vyřídit a taky zavolat tátovi. Ten mě přerazí.“ Dál jsem neslyšel nic, protože jsem znova usnul.
„Mmm…“ zamrmlal jsem a víc se přitulil k té teplé vanilkou vonící věci.
„Hlavně sebou neškubej, nebo spadneme oba,“ ozvalo se nade mnou. Líně jsem zvedl hlavu.
„Sasuke?“ zeptal jsem se tiše.
„A kdo jiný? Co se ti stalo? Najednou jsi ležel. Ichiro se hrozně bál,“ řekl lehce vyčítavým tónem.
„Ale já nevím. Jen se mi chce hrozně spát…“ A zase jsem usnul.

Otevřel jsem oči. Byl jsem ve své milované postýlce. Chvilku jsem koukal do stropu a uvědomil jsem si, že slyším cinkání nádobí. Zvedl jsem se a po zjištění, že jsem jen v trenkách a triku, jsem zamířil do kuchyně. Sasuke se tam oháněl kolem sporáku a cosi vařil v hrnci, který jsem viděl poprvé v životě.
„Ahoj…“ Otočil se.
„Ahoj, měl by sis jít lehnout, přijde se na tebe podívat doktor, tvůj otec ho už volal,“ oznámil mi Sasuke. Nalil jsem si džus a vrátil se do postele, Sasuke vypadal, že by mě tam klidně odtáhl.
Po chvíli mi Sasuke přinesl oběd – rýži a masovou směs.
„Je to skvělý…vaříš úžasně,“ podíval jsem se na něho. Viděl jsem na něm, jak ho to rozhodilo.
„Děkuju.“ Opřel jsem se o polštář. Zazvonil zvonek. To asi přišel doktor…Iruka-san…A jeeee… to zas bude… Odfrkl jsem si. 
„Ahoj Naru, copak jsi zas vyváděl? Hm?“ No neříkal jsem to. Iruka se blbě culil a rychle mě prošetřil.
„Taaak, Naru, teď kápni božskou! Kdy jsi naposled užíval svoje prášky?“ zeptal se přísně.
„Prášky?“ dělal jsem překvapeného.
„Ano. Tvoje prášky na anémii. Můžeš si za to vlastně sám…“ zavrtěl nade mnou hlavou.
„No…ale mně ty prášky došly a já si pro nový nebyl,“ usmál jsem se nevinně, jakože já nic. Povzdechl si.
„Naruto. Víš, jak jsi svého otce i bratra vyděsil?“ Nechápavě jsem se na něho podíval.
„Vždyť mi jen bylo zle,“ zamumlal jsem. Je pravda, že taťka i Ichiro vyšilují vždy, když se i jen říznu o papír. Ale nikdy jsem nepochopil proč.
„Naruto, řeknu ti to asi takhle. Musíš ty prášky brát. Bez nich není v tvé krvi dostatek železa k udržování těla v pořádku. Tvoje matka na anémii zemřela při porodu, ty jsi jediné, co jim po ní zbylo. Máš po ní i tu chudokrevnost. A tvůj otec s bratrem se od její smrti o tebe moc bojí. Tak jim to nedělej těžké, ano?“ Šokovaně jsem kývl. Nevěděl jsem, že matka zemřela na anémii. 
Iruka se usmál. 
„No. Takže tady máš nové prášky, naštěstí je nosím s sebou. Až ti dojdou, zavolej, každé ráno dva, ano?“ Kývl jsem. „A ještě klidně spi,“ usmál se a odešel. Zapil jsem prášky a znovu si lehl. Zachumlal jsem se do deky.
Spánek mi však nebyl dopřán. Na židli si místo Iruky sedl Sasuke.
„Tak co ti bylo?“ zeptal se, asi aby řeč nestála.
„Anémie se projevila,“ odvětil jsem kysele a doufal jsem, že ani on – jako většina mých vrstevníků – nebude vědět, co to znamená.
„Ty jsi chudokrevný?“ zeptal se. Tak tedy věděl. Hmm. Líbí se mi dělat chytrýho, ale s ním se mi to moc nedařilo.
„Jo,“ kývl jsem. Nějak jsem nemohl vydržet to, jak byl u mě blízko. Vyhrabal jsem se z peřiny a začal se k němu naklánět. Veškeré cokoliv-co-mohlo-být nám zmařil Ichiro, když mi vlítnul do pokoje a objal mě. Sasuke odešel vedle, abychom měli dost soukromí.
„Byl tu už Iruka? Co ti je? Je to něco vážného?“ zběsile mě objímal, hladil ve vlasech, po zádech a prohlížel si mě.
„Nic, jen špatný prášky,“ usmál jsem se. Nechtěl jsem, aby si o mě dělal starosti. Stulil jsem se mu do náruče.
„Mám tě moc, moc, moc rád, víš?“ zeptal jsem se ho roztomile. Usmál se a políbil mě ve vlasech. Zavrněl jsem. Ze všech mužských náručí, ve kterých jsem kdy ležel – a bylo jich hodně – a choulil se, byla ta Ichirova nejpříjemnější. On je prostě můj bratříček. Sasukeho objetí jsem si moc nepamatoval.
„Ichiro, už půj… Gomen, nechtěl jsem rušit.“ Otočil jsem se ke dveřím. Stál v nich nepatrně šokovaný Sasuke. Uznávám, že muselo vypadat zvláštně, když viděl mě a Ichira v poměrně intimním objetí. Pravděpodobně mu to vnuklo zvláštní a hlavně nesprávná tušení. Mezi mnou a Ichirem nikdy nebylo nic než vztah staršího bratra s rozmazlovaným-o-rok-mladším-bráškou.
„Sasuke, děkuju, že jsi Naruta odnesl domů. Měli jsme o něho s otcem docela strach. Proto jsem přišel až teď. Táta mi to dal celkem sežrat,“ povzdechl si.
„Promiň,“ pípl jsem. Usmál se.
„To nevadí. Víš co, prospi se. Já zatím půjdu se Sasukem,“ řekl. Kývl jsem. Doufal jsem, že mu to vysvětlí. Nehodlal jsem se ho vzdát.
Zachumlal jsem se do peřiny a vzápětí jsem usnul. Asi měl Iruka pravdu, musím ty prášky brát, zdál se mi šílený sen.

***

Sasuke s Ichirem jdou po cestě, procházejí parkem. Najednou se Ichiro otočí k Sasukemu.
„To cos viděl v pokoji…s Narutem…já…“ začne. Sasuke ho mávnutím ruky zastaví.
„Jste spolu? Nevadí, v dnešní době už se to tolik neřeší. Doufám, že vám to vydrží,“ usměje se křečovitě.
„No, nejsme spolu…“ začne mluvit Ichiro.
„Takže mám šanci?“ rozsvítí se Sasuke.
„Ne! Je můj! Já si ho získám a ty se mi nesnaž stát v cestě!“ V očích má plameny šílenství.

***

„Uaaaa…fuj,“ vymrštil jsem se do sedu. Všiml jsem misky, kterou mi tam kdosi dal a využil ji k tomu, abych vyhodil zpátky jídlo od Sasukeho. Odnesl jsem to do koupelny, umyl a sám jsem si důkladně vymyl pusu vodou. Zadíval jsem se na sebe do zrcadla.
„Kam na to chodím? Sasuke o mě nemá zájem a Ichiro…blbost!“ zavrtěl jsem hlavou. „Ale garantuju ti, chlapče, že Sasuke zájem mít bude!“ řekl jsem si.
Usmál jsem se. 
„A teď se jdi omrknout situaci.“ Zamířil jsem do obýváku, kde seděl Ichiro.
„Naru-chan, běž si lehnout. Zítra můžeš zůstat doma,“ řekl mile. Kývl jsem. ‚Zítra mám vlastně to rande s Kibou,‘ uvědomil jsem si. Alespoň jsem věděl, že mám dost času na přípravu.
„Ichiii? Přečteš mi pohádku?“ zeptal jsem se roztomile.
„Jasně,“ zasmál se. „A jakou?“ Zamyslel jsem se.
„Hmmm… o-o-o..O Sněhurce,“ zazubil jsem se. Ichiro vytáhl z knihovny (celá místnost plná polic s knihami) danou pohádku a následoval mě do pokoje.
„Bylo, nebylo…“ začal. Spokojeně jsem se zachumlal do peřiny a pomalu se propadal do hlubin spánku.

Když jsem se vzbudil, Ichiro i taťka byli už pryč. Protáhl jsem se a svědomitě si vzal prášky. Nechtěl jsem se zase cítit tak hrozně. Jen by mě zajímalo, jak dlouho mi to vydrží. 
Zamířil jsem do kuchyně, kde jsem našel namazaný rohlík s medem. Olízl jsem se a hned jsem se do toho pustil, zapíjel jsem to čajem, který jsem našel zabalený do termo obalu, aby mi nevystydl. Ichiro se o mě jako vždycky staral. Když jsem dojedl, šel jsem se umýt, nebo jsem byl celý ulepený. Vzal jsem to zrovna do sprchy. Až potom jsem se oblékl a přemýšlel, co asi dělat. Z nudy jsem si udělal úkoly do školy dva týdny napřed.
Vkradl jsem se k Ichirovi do pokoje, kde jsem našel několik krátkých mang. Měly krásnou kresbu, tak jsem si je přečetl. Hltal jsem je jedním dechem. Pak jsem je hezky vrátil na místo a uvědomil si, že mi už hodnou dobu kručí v břiše.
Ale co k obědu? Vařit se mi nic nechtělo a doma nic nebylo uvařené. Rozběhl jsem se pro telefon, cestou jsem vrazil do ledničky. Podíval jsem se na ni. Přímo ve výšce mých očí tam byl přidělaný vzkaz: K obědu si objednej pizzu. Taťka. A u toho dost peněz na tři pizzy. 
Vytočil jsem tedy číslo do pizzerky a objednal si extra velkou šunkovou pizzu, tiramisu a kolu. No prostě zdravý oběd.
Už jsem se do toho chtěl pustit, když se ozval zvonek. Se zamrmláním jsem šel otevřít. 
„Ahoj Sasuke,“ hlesl jsem překvapeně. „P-pojď dál.“ Nemohl jsem pochopit, proč jsem se zakoktal, to se mi nikdy nestávalo.
„Ahoj. Odpadla mi dvouhodinovka angličtiny, tak mě Ichiro poslal, abych tě zkontroloval,“ řekl, zatímco si zouval boty. Poklesla mi nálada. ‚Takže nepřišel, protože mě chtěl vidět,‘ proběhlo mi hlavou.
„Tys obědval?...Kam to dáváš?“ podíval se na mega pizzu a na mě.
„Dělám karate…každou středu a sobotu mám trénink,“ pokrčil jsem rameny. „A mám rychlé spalování,“ dodal jsem. Kývl hlavou.
Zatímco jsem jedl, povídali jsme si. Líbilo se mi to, ale pro něho jsem pravděpodobně byl jen střelený a rozmazlený bratříček jeho kamaráda.
Až když jsem se s plným bříškem opřel vedle něho, došla mi jeho blízkost. Uvědomil jsem si vůni vanilky a Sasukeho klidný dech. Otočil jsem hlavu k němu. Prohlížel jsem si jeho krásný obličej z profilu. Nedalo mi to jinak, musel jsem se k němu naklonit a políbit ho. Polibek mi opětoval. Dokonce si mě přitáhl k sobě na klín a zběsile mě hladil pod trikem, zatímco mi jazykem plenil ústa.
Cítil jsem se jako v extázi, bylo to něco jiného než polibek s kýmkoliv jiným.
Najednou mě odstrčil. Nechápavě jsem se na něho koukal, zatímco on vyskočil na nohy.
„Ne, ne, ne. Já s tebou nechci nic mít!“ prohlásil zadýchaně.
„Ale proč? Vždyť se ti to líbilo a vždycky v kavárně…“ hlesl jsem.
„Jo. Uznávám, že se mi ty i tvoje pozornost moc zamlouvá, ale nechci být jen další v řadě. Moc se mi líbíš, ale nehodlám skončit jako všichni tví milenci!“ Tohle pro mě bylo jako facka. Jako by mi naznačoval, že jsem děvka.
„Už nikdy…nikdy to nedělej,“ vydechl přerývavě a vyběhl z domu. Zůstal jsem sedět na gauči a tupě civět do prázdna.
„Má pravdu, jsem děvka,“ prohlásil jsem dutě. Ale nikdy dřív mi to nijak nevadilo, teď jo. Roztřásl jsem se.
„Seber se!“ vrazil jsem si facku. Moc to nepomohlo. Vstal jsem a zamířil do pokoje. Tam jsem si na své hi-fi věži pustil CD se samými smutnými písničkami, což samozřejmě přispělo k mé depresi.
„Naru? Je ti něco?“ nakoukl ke mně do pokoje Ichiro. Nuceně jsem se na něho usmál.
„Nic…jen mě přepadla taková zvláštní nálada,“ řekl jsem. 
„Aha,“ kývl a zamířil do kuchyně, pravděpodobně chtěl vařit večeři. Nechápal jsem, co ho na tom baví. Protáhl jsem se a podíval na hodiny.
„Už šest?“ vyjekl jsem. Hodil jsem na sebe uplé džíny a triko. V tu chvíli se ozval zvonek. „A jééé…“ Zamířil jsem ke dveřím a otevřel. 
„Ahoj Naru.“ Za dveřmi stál Kiba, v ruce držel rudou růži.
„Ahoj,“ usmál jsem se a obul se. „Ichiro, jdu ven!“ zakřičel jsem do domu. Pak jsem se už plně věnoval Kibovi. Ten mi nervózně podal růži. Přijal jsem ji a nadšeně se usmál.
„Děkuju, je moc krásná,“ poděkoval jsem a vyrazili jsme ke kinu. 
Se zájmem jsme sledovali film, nebo já sledoval, Kiba dělal, nevím, co. Po filmu jsme se šli projít. Kiba se ke mně naklonil a chtěl mě políbit. Nevím, co se se mnou stalo, pravděpodobně na mě zapůsobilo Sasukeho odmítnutí. Každopádně jsem se Kibovi lehce vyhnul a omluvně se na něho podíval.
„Víš, Kibo, teď se mi stalo pár nepříjemných věcí a já nemám energii na vztah ani tak, promiň,“ sklonil jsem omluvně hlavu. Kiba se zatvářil zklamaně, ale usmál se na mě.
„Nevadí. Doufám, že ti moje přítomnost nijak neublížila. Asi tedy půjdu, ahoj,“ vrazil mi pusu na tvář a utekl. Posadil jsem se na lavičku, růži jsem hodil daleko od sebe.
Přitáhl jsem si kolena k bradě a zamyslel se. Odmítl jsem Kibu, jen tak, ani se o nic nepokusil. A proč? Kvůli Sasukemu, který ani nemá zájem.
Ve svém přemýšlení jsem si ani nevšiml, že se setmělo a do mě se pustila zima. Roztřásl jsem se. Že já blb si nevzal mikinu, navíc tu nebyl nikdo, kdo by mi ji ochotně půjčil. Zatřásl jsem se znova, ale stejně mě nenapadlo jít domů.
„Naruto?“ ozvalo se překvapeně. Otočil jsem se.
„Sasuke?“ oplatil jsem mu oslovení.
„Co tu tak sedíš? Vždyť se celý klepeš!“ vyděsil se a sundal si vlastní, tmavě modrou mikinu s kožíškem na kapuci. Vděčně jsem si ji oblékl, i když mi byla poněkud větší. 
„Bude ti zima,“ hlesl jsem a vdechl jsem jeho vůni, jíž byla mikina prosycená.
„Nebude, mám triko s dlouhým rukávem. Co tu vlastně děláš tak sám?“ Narážel tím na fakt, že jsem měl téměř vždy nějakou společnost.
„Měl jsem rande…“ zamumlal jsem.
„Samozřejmě,“ řekl Sasuke, znělo to celkem smutně. Asi si myslel něco jako: Nějak rychle se otřepal, dobře, že jsem si s ním nic nezačal.
„Poslal jsem Kibu domů,“ dodal jsem, jako by mě nepřerušil. Překvapeně se na mě podíval.
„Fakt? To je zvláštní. No nic, musím jít, mám ještě práci.“ Zvedl se z lavičky a odešel. Smutně jsem se za ním koukal, pak jsem se vydal domů.
„Naru, kde jsi byl?“ přiřítil se ke mně táta. Táta a doma? Byl jsem opravdu překvapený.
„Promiň, tatí, byl jsem se projít,“ usmál jsem se. Táta kývl a odešel k sobě do pracovny.
„Proč máš Sasukeho mikinu?“ nechápal Ichiro.
„Byla mi zima a Sasuke šel okolo,“ pokrčil jsem rameny.
„Aha,“ kývl Ichiro zamyšleně hlavou a odtáhl mě do kuchyně, kde přede mě položil špagety se sýrovou omáčkou. Pustil jsem se do nich, ale neměl jsem vůbec hlad. Nakonec jsem polovinu jídla odnesl.

Uběhly dva měsíce a se mnou se odehrála velmi výrazná změna. Přestal jsem svádět všechny okolo, ačkoliv pár triků jako třeba pro sezení v MHD nebo svačinu jsem si uchoval. Ale nepřijal jsem již žádné pozvání na rande. V mém srdci se prostě uvolnilo místo pouze pro jednoho člověka, a ten neměl zájem.
Samozřejmě, že absencí milenců se zvýšila hladina grafu mé masturbace, bylo to otravné.

Coural jsem se po obchoďáku, kde jsem byl nakupovat tentokrát mangy, ne oblečení, napadlo mě zaskočit do své oblíbené kavárny. Nechodil jsem tam jen kvůli Sasukemu, ale také kvůli čokoládové zmrzlině, kterou tam měli nejlepší.
Usadil jsem se ke stolku. Chvíli jsem čekal, než ke mně Sasuke přišel.
„Čokoladový koktejl a dva kopečky čokoládové zmrzliny se šlehačkou, jako obvykle?“ zeptal se, přičemž ignoroval skutečnost, že jsem tam nebyl už dva měsíce. Zavrtěl jsem hlavou.
„Nene, dal bych si tři kopečky čokoládové zmrzliny, Virgincoladu a minerálku,“ usmál jsem se jemně. Sasuke si to zapsal.
„Dobře, hned to bude,“ řekl a odešel. Téměř vypadal, jako by se mu ulevilo. Zamyšleně jsem koukal na procházející lidi, spousta mužů a chlapců na mě vrhala mlsné pohledy, ale už to nebyl tak povznášející pocit, jako dřív. Sklonil jsem hlavu.
„Tady to je,“ přerušil moje zamyšlení Sasuke a postavil přede mě moji objednávku.
„Děkuju…mohl by ses chvilku posadit se mnou?“ zeptal jsem se tiše.
„Nemůžu, promiň, ale mám práci,“ ukázal na plný vnitřní lokál. Kývl jsem, ale cítil jsem se zklamaně.
„Dobře.“
Pustil jsem se do jídla a smutně jsem pozoroval Sasukeho, který pobíhal po lokále. Položil jsem na stůl peníze a vyšel před obchoďák, zamířil jsem domů.
„Co to děláš?“ ptal jsem se Ichira, který pečlivě balil nějakou krabičku do ozdobného balicího papíru. 
„Sasuke má pozítří narozeniny, víš?“ usmál se na mě. Hrklo ve mně.
„A-ha,“ kývl jsem a rozběhl se do svého pokoje, v němž jsem se zamkl.

Druhý den ráno jsem bloumal po obchodním domě, byla neděle ráno a já byl už v osm na nohou, světe div se. Nevěděl jsem, co Sasukemu dát, moc jsem ho neznal. Řekl jsem si, že pár hezkých mang nic nezkazí – koupil jsem jich asi deset. Potom nejnovější CD The GazettE. K tomu jsem mu koupil ještě přívěšek na mobil. Bylo to hloupé gesto, neboť jeden jsem si dal na mobil já a druhý jsem dal jemu, byl to malý medvídek s rolničkou. No a nakonec jsem do balíčku, který jsem pak zabalil do krásného papíru s velkou mašlí, přidal dopis.

Ahoj Sasuke,
Asi se divíš, proč ti píšu, ale jsou věci, které se ti již bojím říct do očí. Změnil jsem se. Ne, tys mě změnil. Donutil jsi mě uvažovat nad následky mého přelétavého chování. Kráčel jsem po cestě zlomených srdcí a uspokojené touhy. 
Ty jsi mi svým odmítnutím ukázal, jak pošetile jsem se choval. Nevěděl jsem, co je láska. Proto věř, že teď to vím, zamiloval jsem se do tebe, do jediného člověka, který mě kdy odmítl.
Chci se ti omluvit za ty spousty srdcí, které jsem zlomil. Ale od té doby, co jsi mě viděl na lavičce v parku, jsem si s nikým nevyšel.
Doufám, že jsem tě moc neotravoval a že se ti můj dárek líbí.

Naruto.

PS: Mikinu si nechám.

Zalepil jsem obálku a vložil dopis do balíčku. Nikdy by mě nenapadlo, že napíšu něco, co bych dříve označil za trapnou slaďárnu z B-éčkových románů. Ale co.
Ráno jsem se pak do školy vydal dřív a zůstal jsem stát u brány Ichirovy školy, čekal jsem na Sasukeho. Nevnímal jsem obdivné pohledy ani dotazy kluků, kteří procházeli kolem mě. 
Jeden z nich se však odbýt nedal. Kluk s červenými vlasy – jmenoval se myslím Gaara, Ichiro mi to říkal, byl to ten, co mi dal svůj puding – ke mně prostě přistoupil a políbil mě.
„Heeej!“ odstrčil jsem ho. 
„Co?“ zasmál se. „Neříkej, že se ti to nelíbí, moje líbání je skvělé,“ naparoval se a znovu mě políbil.
„Ne, nelíbí se mi to!“ odsekl jsem. Ušklíbl se. 
„A co chceš dělat?“ zeptal se posměšně. Sevřel má nadloktí v drtivém stisku.
„Pusť!“ zavrčel jsem.
„Asi bys ho měl pustit,“ ozval se za Gaarou známý hlas. Využil jsem Gaarovy nepozornosti, kopl jsem ho do rozkroku a dvěma ukázkovými údery pravou rukou jsem ho poslal k zemi, v levé ruce mi balancoval dárek pro Sasukeho.
„Děkuju,“ usmál jsem se na Sasukeho.
„Není za co,“ odvětil Sasuke. Začal jsem ztrácet půdu pod nohama, jen jsem se podíval do jeho očí.
„Pro tebe,“ vrazil jsem mu krabici do rukou a utekl.
Schoval jsem se v šatně a pak jsem již klidně vešel do třídy.
„Už jsem myslel, že nepřijdeš,“ přivítal mě Shikamaru. Měl pravdu, bylo asi pět minut po zvonění, učitelka vešla vzápětí.
„Uf, měl jsem to tak-tak, co?“ mrkl jsem na Shikiho a sedl si.
„No to teda,“ usmál se.

Celý den jsem strávil přemítáním nad tím, jestli se Sasukemu můj dárek líbí a co říká na můj dopis. 

***

„Dobrý den, mohl bych si promluvit s Narutem?“ nakoukl dovnitř Sasuke. Překvapeně jsem se na něho díval, ale poslušně jsem šel za ním.
„Cos potřebova…“ Mluvit mi zabránil Sasukeho jazyk prozkoumávající má ústa.
„Děkuju za dárek, ten dopis se mi moc líbil,“ usmál se Sasuke a zatáhl mě na záchod. Opětoval jsem mu líbání a objal ho kolem krku. Vyhrnul mi triko a zběsile mi třel bradavky, druhou rukou se začal probojovávat do mých kalhot. Nebyl jsem pozadu.
„Sasuke,“ vzdychl jsem, když mě pevně sevřel a rukou začal přejíždět po mé celé délce. Pak mě otočil, musel jsem se opřít o stěnu, a nasliněným prstem si do mě razil cestu. Trošku to bolelo, přeci jen jsem dlouho s nikým nespal. Bolest však přebil pocit slasti. Zasténal jsem a Sasuke ve mně roztahoval už tři prsty.
„Můžu?“ zeptal se sexy chraplavým hlasem.
„Jo, prosím, dělej,“ vzdychl jsem. Sasuke mé přání splnil a tvrdě do mě pronikl. Začal přirážet a s každým přírazem jsme byli blíž k vyvrcholení.

***

„Naruto, vstávej,“ strčil do mě Shiki. Otevřel jsem oči.
„Co je?“ zamumlal jsem. 
„Nespi o hodině!“ zavrčel.
„Hmmm..“ Začal jsem si rychle zapisovat látku. Doufal jsem, že jsem nic neříkal.

Po škole na mě Sasuke čekal před školou. Nasadil jsem zářivý úsměv a zamířil k němu. Nedal nijak najevo radost, že mě vidí. Ach jo, že bych přeci jen neměl šanci?
„Ahoj, Sasuke,“ usmál jsem se.
„Ahoj. Jen jsem přišel kvůli tomu dárku. Děkuju.“ Otočil se a odešel.
„Není za co,“ zamumlal jsem zklamaně. Sklonil jsem hlavu. Z mých očí se proudem spustily slzy. Jak dlouho jsem už neplakal? Jako doopravdy, nemyslím falešné slzy dojetí. No, bude to dlouho. Setřel jsem slzy z tváří, ale ony byly vzápětí nahrazeny jinými.
Rozběhl jsem se domů. Vběhl jsem do domu a vrhl jsem na postel, kde jsem hystericky vzlykal a brečel snad věky.
„Naru? Stalo se něco?“ vešel do pokoje Ichiro. Odpovědí mu byl jen další můj vzlyk. Přešel ke mně a vtáhl si mě do náruče.
„O-on, on mě ne-nechceee…“ vzlykal jsem. Hladil mě po zádech.
„Kdo?“ zeptal se jemně a začal se mnou lehce kolíbat.
„Sa-Sasuke…“
„Nechce tě? Ale no tak, není jediný na světě,“ utěšoval mě.
„Ale je. Pro mě ano. A já ho CHCIIII,“ hysterčil jsem. 
„Jdi pryč,“ fňukl jsem, chtěl jsem se ve svém zoufalství babrat sám. Ichiro se tedy zvedl a šel pryč.
„CO mám dělat? Co mám sakra dělat, aby si mě všimnul, aby pochopil, jak moc ho chci??“ zakřičel jsem. Pustil jsem si pěkně nahlas nějaký CD a dál jsem smutnil na posteli. Nevěděl jsem, jak jinak ho ještě přesvědčit, aby mě chtěl? Já ho chtěl tak moc.


Nemohla být náhoda, že za dva dny k nám Ichiro pozval Sasukeho, že budou pařit Ichirovu novou hru. Nechápal jsem, co na tom PSP každý má?
Každopádně, když přišel, zabouchl jsem se u sebe v pokoji. Jenže pak jsem nutně musel použít koupelnu. A zjistil jsem, že Ichiro musel „nutně“ někam běžet.
Cestu do pokoje jsem vzal oklikou přes kuchyň, abych si mohl vzít kolu a něco k tomu. Našel jsem tam kakaový muffin s kousky čokolády. Mlsně jsem se do něho zakousl.
„Dobrou chuť,“ ozvalo se za mnou. Muffin mi zaskočil. Otočil jsem se a zběsile kašlal. Když jsem popadl dech, zmohl jsem se na odpověď:
„D-Díky…“ zahuhlal jsem a napil se koly. Sasukemu to moc slušelo. Jeho bledá pleť kontrastovala z černým upnutým tričkem bez rukávů a džíny zvýrazňovaly svalnatá stehna. Přivřel jsem oči. Proč mě zrovna on tak dostává?
„Děje se něco?“ zeptal se. Dělá si srandu? Copak nepochopil, že za to může on? Zamračil jsem se.
„Ne, nic se neděje! Takže se vrať ke svému pitomému PSP a mě nech bejt. Já si zalezu k sobě a budu si stěžovat kaktusu!“ zavrčel jsem vztekle. Nechápavě na mě koukal.
„Naruto…?“
„Ježiš, nech mě bejt!“ vyjekl jsem, provlékl se kolem něho a vyběhl ven.
„Naruto!“ Nevnímal jsem a prostě jsem běžel. Běžel jsem na místo, kde jsem vždy mohl vypustit a cítil jsem se tam bezpečně. Běžel jsem do…obchoďáku.
Ano chápu, vám to připadá hloupé, ale pro mě to prostě bylo to nejbezpečnější místo. Zaběhl jsem až k nepoužívanému a zavřenému dětskému koutku a zalezl do nějakého domečku.
Od teď by sem děti už stejně nevlezli. Jak jsem brečel a kňučel, muselo to znít snad jako strašidla.
Po chvíli, která mi připadala jako několik hodin, jsem se najednou ocitl v objetí vanilkové vůně. Víc jsem se k jejímu zdroji natiskl a nepřestával jsem vzlykat.
„Ššš ššš, Naruto, neplakej,“ těšil mě jediný hlas, který jsem v téhle chvíli chtěl slyšet.
„Ale já už nechci žít,“ vzlykl jsem.
„A proč říkáš tohle?“ zeptal se mě udiveně.
„Pro co mám žít? Ty mě nechceš a já nechci nikoho jiného,“ odtáhl jsem se a díval se mu do obličeje. „Změnil jsi mě! Proč jsi to udělal a pak mě pohodil?“ obvinil jsem ho. V jeho obličeji se odrazilo překvapení.
„Co to…říkáš?“ zeptal se.
„Proč? Proč jsem se musel zamilovat do tebe? Ať jsem udělal cokoliv, ty mě nechceš. Co mám dělat?!“ vyjekl jsem hystericky. Sasuke se na mě jen koukal. Zvedl jsem se, že odejdu, když jsem uslyšel zacinkání. Otočil jsem se. Jak se Sasuke pohnul, přiměl zacinkat rolničku na krčku králíčka – přívěsku, co jsem mu dal. 
„Ty sis ho nechal?“ ukázal jsem na přívěšek.
„Proč by ne?“ zeptal se.
„Nevím, nemáš mě rád,“ zamumlal jsem a pohrával si se zipem u mikiny.
„Hlupáčku…“ slyšel jsem jen a pak jsem byl stáhnut do Sasukeho konejšivé náruče, podruhé za tento den, asi sním. Objal jsem ho a zaryl prsty do jeho mikiny. Přesunul si mě na klín.
„Proč mě trápíš?“ zašeptal jsem. „Nemůžu tě mít a ty mě tu přesto objímáš,“ huhlal jsem mu do jamky nad klíční kostí. Zatřásl se.
„Tobě to ještě nedošlo?“ zeptal se. Nechápavě jsem zvedl hlavu.
„Co mi nedošlo?“
„No to, že tě miluju. Každý tvůj pohled, úsměv či pokus o zalíbení se mi mě dostával do kolen. Chtěl jsem za tebou jít, ale nechtěl jsem zůstat pohozený jako všichni přede mnou,“ prohlásil. Páni, snad nejdelší věta, kterou mi kdy řekl.
„Ale…“ nezmohl jsem se na kloudnou odpověď. Sklonil se ke mně a políbil mě. Natiskl jsem se na něho a polibek jsem zoufale opětoval. Sasuke mě popadl za ruku a táhl mě do druhého patra, k mé oblíbené kavárně, v níž on pracoval. Odemkl dveře, jelikož kavárna byla každé pondělí zavřená. Protáhl mě mezi židličkami a otevřenými dveřmi jsme vešli do kuchyně. Zavřel za námi.
„Co-co chceš dělat?“ zeptal jsem se překvapeně. Přešel ke mně a hladově mě políbil. Objal jsem ho a svým jazykem jsem útočil na jeho rty, dokud je neotevřel. Pak se zapojil i jeho jazyk a Sasuke mě vysadil na čistý železný pultík. Omotal jsem mu nohy kolem pasu.
„Naruto…už se nedokážu udržet…“ zamumlal toužebně a stáhl ze mě mikinu i s trikem. Hladově se pustil do laskání mých bradavek. Zasténal jsem, tak dlouho se mě nikdo nedotýkal a teď to byl ON. Zaklonil jsem hlavu a prsty se chytil za okraj pultíku. Najednou Sasukeho teplo zmizelo, otevřel jsem oči. Sasuke si sundával mikinu, triko i džíny. Džíny pak stáhl i mně i s trenkami. Pak se ohlédl a po něčem chňapl, zjistil jsem, že je to čokoládová poleva. Vrátil se ke mně a začal na mě lít obsah lahvičky. Bylo to sladké a lepivé, ale o to příjemnější bylo, když mi Sasuke polevu slízával jazykem. Znovu jsem zaklonil hlavu a zavřel oči. Sasuke přestal s péčí o můj pupík a polevu mi nalil na mé malé já, které se již hlásilo o pozornost.
„S-Sasuke…“ sykl jsem slastně, když mi Sasuke začal penis očisťovat tak, jako to dělávají kočky, krátkými tahy jazyka. A pak mě vzal do úst… Už jsem se nekontroloval, nebyl jsem schopen vydat jediné kloudné slovo.
„S-Sasuke…už..už…aaaa…“ vyvrcholil jsem si na bříško, Sasuke z nějakého důvodu uhnul. Důvod jsem zjistil vzápětí.
Sasuke si do mého mlíčka namočil prsty, které pak přesunul k mé dírce. Jemně do mě jedním prstem pronikl. Slastně jsem sykl a pohnul se proti němu. Pomalu mě začal roztahovat, přidal druhý, posléze i třetí prst. To už jsem opět sténal a přirážel proti němu.
„Už to nevydržím, Naruto. Můžu?“ zeptal se přesně tím sexy chrapákem jako v mém snu.
„P-prosím,“ zakňoural jsem. Vyndal ze mě své prsty a nahradil je svým penisem. Tak dokonalý pocit slasti jsem ještě nezažil. Dal si mé nohy na ramena a začal přirážet. Přirážel tvrdě, jako zvíře, které se konečně osvobodilo od řetězu. Užíval jsem si jeho přírazů a hlavou jsem lehce narážel do čehosi měkkého. Co to bylo, jsem zjistil až po té, co papír nevydržel, praskl a mou hlavu téměř zasypala barevná ozdobná rýže. Sasuke se ke mně sklonil a políbil mě.
Pak ze mě vystoupil, otočil mě na bříško a pokračoval v přírazech. Už jsem to nevydržel a udělal jsem se, přičemž jsem se pod ním vzepjal skoro jak kůň.
„Naruto…“ zasténal Sasuke slastně a naplnil mě svým horkým semenem. Na chvilku se svalil na má záda. Pak ze mě vystoupil a znovu mě vysadil na teď již poměrně špinavý pultík. Objal jsem ho.
„Teda…v kuchyni veřejný kavárny jsem to ještě nedělal,“ vydechl jsem spokojeně a cítil jsem, jak se jeho svalnaté tělo otřásá smíchem.
„To aby sis to zopakoval, ne?“ zeptal se mě a začal mě znovu líbat. Objal jsem ho nohama kolem pasu. Když se ode mě odtáhl, abychom mohli nabrat kyslík, přisál jsem se na jeho bělostný krk a vytvořil tam krásný cucflek. Sasuke vzdychl. Vdechoval jsem jeho omamnou vůni a doufal, že tohle není další můj sen. Protože to bych už nepřežil. Z mých očí se spustilo několik slz, které dopadly na Sasukeho rameno. Sasuke se odtáhl.
„Děje se něco?“ zeptal se starostlivě. Zavrtěl jsem hlavou.
„Není-není to sen, že ne?“ vzlykl jsem.
„Co blázníš?“ Vrhl jsem po něm naštvaný pohled. „Slibuju, že to není sen, Naru-chan,“ zašeptal a rukou si našel mého maličkého. Stiskl ho a přiměl mě zasténat. Nadzvedl si mě a pomalu nabodával na své kopí. Zaryl jsem mu nehty do jeho bezchybné kůže na zádech a sykl jsem. To, jak mě naplňoval, mě zbavovalo soudnosti. Věděl jsem, že ho miluju…a doufal jsem, že i on miluje mě. 
Pomalu začal přirážet. Tentokrát to nebylo tak uspěchané. Bylo to něžné a procítěné, pokud něco takového můžete říct o sexu na kuchyňském pultu. Přinutil jsem ho, aby si lehl na zem, a sám jsem si začal udávat tempo a hloubku přírazů. Sasuke mě chytl za boky a pomáhal mi s nadzvedáváním se, protože mé nohy vypovídaly službu. Už nás oba ovládla touha.
Přetočil se na mě a začal do mě znovu tvrdě bušit.
„Sasukeeee!“ vykřikl jsem a již potřetí za odpoledne jsem se udělal. Sasuke ještě několikrát přirazil a i on došel ke svému vrcholu. Svalil se vedle mě a objal mě. Doufal jsem, že se co nevidět zvedneme, protože ledové dlaždice sadisticky mrazily má záda.
„Tak by mě zajímalo, kdo to po nás uklidí,“ nadhodil Sasuke, když se rozhlédl po tom bordelu. Rozesmál jsem se.
„Přeci vy, pane zaměstnanče,“ vyplázl jsem na něho jazyk.
„Tss…“ najednou se z rohu místnosti ozvalo Before I decay od the GazzettE. Sasuke vyskočil na nohy a prohrabával oblečení.
„Ano?“ začal, když telefon konečně našel. Měl to dost hlasitě, takže jsem slyšel.
‚No nazdar, Sasuke. Tady Ichiro.‘
„Ahoj Ichiro, cos potřeboval?“ zeptal se. Ve mně zatrnulo.
‚Kde jsi? Čekám na tebe s hrou…a ty nikde.‘
„No…já jsem v kavárně, co tu pracuju,“ promluvil nepatrně nervózně.
‚A nevíš, kde je Naru-chan, nemůžu ho najít?‘ To znělo panicky.
„Kde je Naruto…no…“ Sasuke zakoulel očima, nějak ho nenapadalo, co má říct.
‚Tak víš, kde je? Mám o něho strach!‘
„No vím…“ přiznal Sasuke barvu.
‚Tak kde je?!‘
„Je tu se mnou…“
‚COŽE?‘ Přitáhl jsem si kolena k bradě.
„No…jo…“
‚Jestli jsi mu něco udělal, tak… Dej mi ho k telefonu!‘ Ještě nikdy jsem neslyšel Ichira takhle běsnit. Sasuke mi podal mobil.
„Ahoj, Ichiro,“ usmál jsem se a zamířil někam vedle, do šatny personálu, jak jsem zjistil.
‚Udělal ti něco?‘ vyštěkl Ichiro.
„Ne, jsem naprosto v pořádku. Splnil se mi sen,“ usmál jsem se a do mých očí vstoupily slzy dojetí.
‚Ale jestli ti ublíží!!‘ vyhrožoval.
„Neublíží mi, neboj se,“ přesvědčoval jsem sám sebe.
‚Ale…‘
„Nejste vy náhodou kamarádi?“ zeptal jsem se.
‚No to sice jsme, ale jestli ti ublíží, budou jeho zbytky sbírat až v Praze! Vyřiď mu to!‘ 
„Neboj se, vyřídím,“ usmál jsem se.
‚Mimochodem, co děláte v tý kavárně, když je zavřená?‘ Zarazil jsem se.
„Noo…“ přemýšlel jsem, jakou verzi bych mu mohl přednést.
‚Neříkej mi, že si s ním spal!‘
„Nic neříkám,“ usmál jsem se.
‚Spal si s ním,‘ povzdychl si.
„Mám ti to vyvracet?“ 
‚Prosím tě, už končím. Ale vyřiď mu to!‘
„Hai, tak ahoj.“

Když jsem vešel do kuchyně, Sasuke už měl uklizeno.
„Rychlík,“ hvízdl jsem uznale.
„No jo…mám praxi,“ kývl Sasuke.
„Můžu očekávat tvýho brášku za rohem, aby mě mlátil?“ zasmál se.
„Ne…ale jestli mi něco uděláš, tak tě budou sbírat až v Praze,“ usmál jsem se a políbil ho.
„Kde je Praha?“ zeptal jsem se s malým úsměvem. Sasuke zavrtěl hlavou.
„Víš ty co? Obleč se a jdeme k tobě,“ pobídl mě.
„Jako za Ichirem?“ zeptal jsem se vykuleně.
„Jo…“ kývl Sasuke. 
„Fajn,“ znovu jsem ho políbil. 
Vydali jsme se k nám domů, držel mě za ruku, opřel jsem si hlavu o jeho rameno, takže cesta trvala celkem dlouho.
„Ichiro?“ zavolal jsem do hlubin domu, když jsme tam se Sasukem vešli. Ichiro se objevil takřka okamžitě a měřil si Sasukeho nepříjemným pohledem. Vážně mi to nelezlo do hlavy, vždyť se spolu fakt kamarádili.
„Ahoj, Ichiro,“ promluvil Sasuke klidně.
„Nazdar!“ odsekl Ichiro.
„Ale no tak, bráško,“ usmál jsem se. Ichiro se na mě pousmál. 
„Fajn, dělejte si, co chcete,“ vzdal se a zašel k sobě. Ale stejně se mi nezdálo, že by byl rád.
„Sasuke?“ zeptal jsem se.
„No?“
„Kde je Praha?“