Jdi na obsah Jdi na menu

bez nazvu

24. 8. 2013

       Probudím se s něčí rukou opovážlivě, majetnicky obtočenou kolem pasu. Rozespale zamžourám na osobu vedle mě, jejíž tmavé vlasy překrývají tvář a nahé, svalnaté tělo napůl vykukuje zpod peřiny. Je to jako sen, ale jeho přítomnost a fialovějící modřiny po celém těle mě až moc důvěryhodně přesvědčují o tom, že to opravdu udělal znovu.

         Všechny vzpomínky na minulou noc, jakoby někdo vygumoval. Poslední, co utkvělo v mé paměti, byl dvanáctý džbánek saké na Sasukeho účet. Takže to udělal znovu. A znovu se ani v nejmenším neobtěžoval odejít. Ne! On se prostě zůstane válet v mé posteli, jako by samo o sobě nestačilo, že se mnou dělal kdoví co, když se mu podařilo mě opít.

         Kolikrát jsem si říkal, že nebudu pít? Kolikrát jsem to splnil?

         „Naruto….“ Zamumlá ze spánku a přitiskne se ke mně. Shodím ze sebe jeho ruku. Opravdu nemám náladu na jeho chladné pohledy, když vím, že to stejně udělá zase. Dojdu do koupelny a vlezu do sprchy. Vždycky to tak je. Téměř každé ráno se budím ulepený od jeho i svého potu a špinavý, jak si na mě zkoušel své nové, ještě odpornější, sexuální praktiky.

         Já vím, každý by mu to už zatrhl, ale já nemůžu. Je silnější a moc dobře to ví. Navíc opravdu dobře dokáže člověka přesvědčit, že ještě kapka saké ho přece opít nemůže.

         „Měl by ses rychle vyhrabat z pelechu, Sasuke, nebo přijdeme ještě později než sensei, dattebayo.“

         Neochotně se vysouká z postele a přidá se ke mně ve sprše. „A ty by sis měl vyprat prostěradlo.“ Ušklíbne se.

         „Můžu já snad za to, že je v takovém stavu?“ uraženě se osuším, obléknu a vypadnu z bytu dřív, než stačí cokoli namítnout. Ani se nestihnu nasnídat, z čehož se mi začíná nepříjemně uzlovat žaludek. Takový hlad…. A taková bolest hlavy. Ne, tentokrát už vážně pít nebudu!

         Moje poslední spása se objeví jako na zavolanou. Úžasný, nádherný, skvělý rámenbar, z nějž se line lákavá vůně mé budoucí snídaně. Šťastně se usměji a už si to štráduji ke stánku. „Missorámen, prosím!“ objednám si zvesela a nemůžu se dočkat, až dostanu pořádnou porci svého oblíbeného jídla.

         Tři minuty se vlečou neskutečně pomalu. Moje břicho hlasitě protestuje a já už se začínám nudit.

         „Snídáš, Naruto?“ ozve se za mnou milý hlas.

         „Iruka-sensei!“ prudce se otočím a málem shodím misku s rámenem, která se přede mnou najednou objevila. Rychle ji chytím a nacpu si do pusy první sousto.

         Usměje se, sedne si vedle mě a objedná si taky. „Včera jsi nevypadal nejlíp. Trochu jsi to s tím pitím přehnal.“

         „Hehe….“ Poškrábu se na zátylku s výrazem stylu: ‚Já nic….!‘, hodím do sebe poslední sousto a vybíhám z rámenbaru se slovy: „Naschle, sesei!“

 

         Přicházím na trénink ještě celkem brzo. Sakura nervózně postává na místě srazu, Sasuke posedává na větvi a Kakashi-sensei nikde. Lehám si pod strom co nejdál od Sasukeho a propaluji ho zlým pohledem, který – jak říká Iruka-sesei – dokážu vytvořit jen, když se hodně naštvu.

         „Omlouvám se, přes cestu mi přeběhla černá kočka, tak jsem to musel vzít oklikou.“ Ozývá se po dvou hodinách. Nad mou hlavou dřepí sensei se svou perverzní knížkou a nevinně se usmívá. Přemýšlím, jestli Sasuke bere inspiraci právě z téhle knihy.

         „Tak, bando, jde se na misi.“ Nevím, proč nám říká ‚bando‘, ale Sakuře to přijde roztomilé, Sasukemu trapné a mně přinejmenším trochu zvláštní.

 

         „Uááááá“ protáhnu se po dvou hodinách obsekávání jakýchsi keříků. Musím říct, že z toho vážně bolí záda. Ale konečně máme volno a já se chystám jít se pořádně vyspat.

         „Naruto?“ podlézavý hlas.

         „Nikam nejdu.“ odmítnu ještě než stačí něco říct.

         „Ale noták, Naruto….“

         „Ne, Sasuke!“ odcházím ke svému bytu a už se moc těším na svůj pelíšek s čistým povlečením – které tam ovšem budu muset ještě dát.

         Dojdu domů a spokojeně padnu do peřin, ale hned zase vstanu. Druhý šťastný pád na postýlku se koná až když je na ní čisté prostěradlo. Zachumlám se do deky a okamžitě usnu.

 

         Není to ani hodina. Nebo mi to tak aspoň připadá. Cítím se ještě unaveněji než předtím, ale copak se dá spát, když vám někdo cosi mumlá do ucha, cizí ruce vám bloudí po těle a na puse máte rty, které znáte, ale nedokážete si vybavit, čí jsou?

         Nechci otevřít oči. Nemůžu. Je to až moc příjemné, ale kdo….? Ty ruce, rty, způsob jak sebejistě šeptá slova, ve kterých nenalézám význam….

         „Sasuke!“ odstrčím ho od sebe až přistane na druhé straně postele. Utře si pusu a samolibě se ušklíbne. „Líbilo se ti to. Probudilo tě to.“ Ne. Nechci si to přiznat, ale je pozdě. To jak přichází, to co se mnou dělá, to jak se cítím, když se mě jen lehce dotkne…. Není to jen snášení jeho rozmarů. Mám ho rád. Ne jen jako člena týmu nebo kamaráda. Miluju ho.

         „Ubožáku.“ zašeptá mi do ucha a já mám chuť mu vrazit, připomenout, že budu hokage nebo snad…. Poslechnout lehké chvění mého těla a poddat se mu.

         „Jak ses sem dostal?“ vypadne ze mě najednou. Mám pocit, že to tuším, ale nejsem si jistý. Jen se usměje a vyleze oknem ven. „Ještě přijdu….“ Pošle mi polibek a já se cítím, jako bych ho opravdu dostal. Cítím horký ruměnec na tváři, cítím strach z toho, že nevím, kdy se vrátí; cítím nejistotu. Můj pokoj pozbyl úlohu nedobytného útočiště. Dostane se sem kdykoli bude chtít a já mu v tom nezabráním, protože napůl nechci.

         Sleduju strop nad sebou a přemýšlím, co dál. Čekat? Hledat ho? V hlavě mi plují myšlenky na to, co se tu dělo už rok téměř každou noc a na to, co se stalo v uplynulých pěti minutách. Slova, která nedávala smysl; doteky, mísící okolní svět do jedné jediné šmouhy, kde nerozostřené zůstává pouze jeho tělo. Polibky. Něžné, horké, člověk by řekl skoro láskyplné, ale od něj…. To nebylo možné. A pak ten pocit. Chvění a příjemné teplo, rozlévající se tělem, jakoby jeho prsty, bloudící po mé kůži, hřály každé místečko, kterého se dotknou a to teplo pak proudilo žilami spolu s krví.

         „Sasuke….“ Zašeptám pro sebe do ticha. Nedokážu ho vyhnat z hlavy a možná ani nechci. Proč? Ptám se sám sebe. Proč na něj myslíš?

         „Protože ho miluju.“ Odpovím si  naprosto upřímně. Najednou je všude prázdno. Tak moc prázdno a přitom tu nechci nikoho mít. Nebo že by přece…. Ne, řekl, že se vrátí. Vím proč. Měl bych mu to zarazit, ale teď už to nejde. Už ne….

         Pořád koukám do stropu. Jak dlouho? Proč vlastně? Nevím, netuším. Nemyslím na nic jiného, než na jeho bílou kůži a úšklebek na rtech. Nesnášel jsem ho, teď ho miluji.

         Bzučivé ticho, naplňuje pokoj a přitom by si člověk myslel, že v létě ani nemůže být ticho. Ale je. příšerné ticho nutící přemýšlet, zvažovat možnosti nebo si pustit hudbu, jen aby zmizelo.

         Tiché, váhavé zaklepání protne to mučivé ticho samoty. Zaklepání jako od Sakury, možná Hinaty. Proč tu je? Co tu dělá? Ale možná je to lepší než jen čekat na Sasukeho, zatímco slunce zapadá za obzor.

         Pomalu otevřu v očekávání, kdo přišel a proč, ale místo Sakury nebo Hinaty mi do rukou padne kytice růží následovaná lahví alkoholu a celé to završuje Sasuke.

         „Říkal jsem, že přijdu.“ pozdraví mě. Pak mi zase vytrhne kytku a hodí ji do vázy. Láhev postaví vedle postele.

         „C-co, proč?“ nevím na co se zeptat dřív. Co to znamená? Proč mi donesl růže? Vlastně ani nemám čas se zeptat, protože mi podává skleničku alkoholu a já musím přemýšlet nad tím, jak ji slušně odmítnout.

         „Myslel jsem, že by to pak mohlo být pohodlnější, ale pokud nechceš….“ Lhostejně pokrčí rameny a odloží  skleničky na stůl. Pak přijde ke mně zatímco já pořád jen stojím a naprosto nechápu, o co tu jde, přestože mi mysl našeptává odpověď a já vím, že je správná.

         „Sasuke….“ Snažím se něco namítnout, ale on mě jen políbí a položí na postel. „Šššš…. Neboj se…. Bude to příjemné….“ Odkudsi vytáhne bílý hedvábný šátek a přiváže mi jím ruce k posteli.

         „Sasuke…. Ne….“ políbí mě zrovna když se mu snažím vysvětlit, že to nesmí. Využije toho, že mám otevřenou pusu a vnikne jazykem dovnitř. Ne, tohle nesmí…. Zaměstnává mě natolik, že si ani nevšimnu, jak pomalu vytahuje kunai.

         Cítím chvění. Chvění svého těla, které si dělá co chce nezávisle na rozumu. Těla, kterému se to líbí, zatímco mozek vyřvává na protest.

         Najednou se ozve zvuk trhající se látky. Odtáhne se a já otevřu oči. Vidím, jak mi kunaiem rozřezává triko od břicha až po krk, kde se přesune k rukávům. Usměje se. „Nemůžu tě odvázat, promiň.“ Pochybuji, že tu omluvu myslel vážně. Chci mu říct, ať toho nechá, že tohle nechci, ale nemám příležitost ani začít formovat slova.

         Shodí ze mě zbytky trička a pak se posune dolů k pupíku. Omluvně se usměje a já jen zděšeně sleduji, jak hrotem kunaie lehce přejíždí po mém břiše, zanechávaje za sebou tenkou krvavou stružku. Chvíli se na ni dívá a pak ji po směru, kterým byla vytvořena začne slízávat.

         Je to zvláštní. Pocit zděšení se střídá s chvěním, způsobeným putováním jeho jazyka a rtů po mém těle, dokud se nedostane až ke krku, kde po sobě nechá jemný obtisk zubů. Políbí mě ulepenými rty a já na nich cítím chuť své krve.

         Ještě ne…. ještě se mu nechci oddat, ale pomalu upadám do rozbouřeného oceánu citů, který mě nutí pomoct mu v tom, co dělá.

         „Sasuke….“, vydechnu, když mě začne hladit podél lemu kalhot.

         „Říkal jsem, že to bude příjemné. A tys mi nechtěl věřit, ubožáku….“ Samolibě se usměje a začne dráždit mé bradavky. Spokojeně sleduje, co to se mnou dělá. Olízne mi pevně skousnutý spodní ret, nakloní se těsně k mému uchu a zašeptá: „Chtěl bys víc, Naruto?“

         Zná odpověď. Vím, že ji zná. Pomalu mi sundá kalhoty a líbá moje nohy. Stačilo by teď jen kopnout a dostal by pořádnou ránu do obličeje, jenže já nechci. Utápím se v temném moři jeho černých očí a on se stará o to, abych se cítil krásně.

         Přijde mi trochu nespravedlivé, že on je stále oblečený, zatímco já pod ním ležím nahý a navíc připoutaný k posteli. Nemůžu se bránit – nechci, nemůžu spolupracovat. Smím jen čekat a užívat si rozkoše, kterou mi poskytuje jeho laskání.

         Z nádherně bezmyšlenkovitého tápání ve tmě hlubin svých vlastních pocitů, ze kterých pochází i ten, který cítím pokaždé, když konečky prstů šmátrá po mém těle, mě vytrhne až jeho jazyk zkoumající můj penis místečko po místečku. Když jej vezme do pusy, nedokážu to už potlačovat. Jen několik táhlých vzdechů protne místnost, než se jeho pusa zaplní mým spermatem.

         „Naruto, ty jsi ubožák….“ Olízne si pusu a konečně za sebe stáhne kalhoty. Čekám na to. Vím, co přijde a dokonce…. Se na to těším? Ale on ještě neskončil. Nehodlá mi jen tak dopřát to, co celou dobu očekávám; to, co chci.

         Odtáhne mi nohy od sebe a jazykem zavítá i tam, kam později vsune svůj penis. Ne, znovu ne…. on je tak…. Proč to všechno dělá? Proč mi působí tolik slasti a zároveň mě tím mučí? Chci to, ale ne takhle. Ne tak pomalu; ne tak….

         Nakloní se ke mně. „Jaké to bylo?“ nedokážu nic odpovědět. Proč přestal? Proč?

         „Budeš mě prosit, abych pokračoval? Budeš mě prosil, abych ti znovu dovolil vyvrcholit? Líbí se ti to. Vím to. Podlehl jsi mi….“ Zase měl ten samolibý výraz. Je si sebou tak jistý a moje úzkostné kňučení vyžadující pokračování mu jen potvrzuje, že vyhrál. Získal mě, může se mnou dělat co chce a já mu nedokážu odporovat.

         Políbí mě a přitom do mě vnikne prstem, pak druhým. Vsouvá je dovnitř a vytahuje ven a s vítězoslavným výrazem poslouchá mé stále hlasitější vzdechy. Nakonec prsty vyndá a vsune do mě penis.

         Poprvé…. Poprvé cítím jaké to je, když se ve mně pohybuje. Cítím jeho vzrušení, cítím jeho touhu. Cítím podivné zklamání. Ne z toho, že to není podle mých představ. Je to ještě lepší. To zklamání je z toho, že to už brzy skončí.

         Natáhne se k váze a ulomí jeden malý květ. Zasune mi ho za ucho a usměje se, jak jen to jeho zrychlený dech povoluje.

         Sucho v puse. Tak sucho, ale zavřít ji nedokážu. Nemůžu přerušit ten proud emocí, valící se mými ústy ven.

         „Naruto…. Teď….“ Cítím, jak se ve mně rozlévá jeho sperma i jak moje kropí břicha nás obou.

         „Sasuke…. Dattebayo….“ Nic jiného nedokážu říct. Leží na mě a náš horký dech se mísí v obláčcích páry. Vystoupí ze mě a položí se vedle mě. S námahou mi rozváže ruce.

         „Sasuke…. To…. Ty jsi parchant.“ Usměju se na něj. „Dattebayo!“

         „A ty ubožák….“ Políbí mě a ztěžka se zvedne, aby se mohl jít osprchovat. Tentokrát jsem to já, kdo mu vleze do sprchy.

         Zabalení v županech si leháme do postele, která ještě před pár hodinami byla čistá, ale teď je z ní cítit milování.

Zase si tak majetnicky obtočí ruku kolem mého pasu a přitáhne si mě k sobě. „Víš, Naruto, říkám si, že bychom tohle mohli dělat častěji. Když jsi střízlivý, je to mnohem zajímavější.“ Ušklíbne se.

A já si říkám, Sasuke, jestli to děláš jen kvůli sobě nebo ke mně něco cítíš. Protože já tě miluju. Pomyslím si a usnu v jeho opovážlivém, sebejistém objetí, které tentokrát není jen znakem toho, že si semnou hrál. Pro mě je to hřejivé objetí mé lásky. Mého Sasukeho. Chladného, arogantního, samolibého s obrovským plamenem, hořícím uvnitř. Plamenem, který jsem měl možnost pocítit snad jen já.                                                                                                                                                                                    ahoj dlouo jsem tu nebila a za to se omlouvam ale ke konci prázdnin to nějak do ženu a povídka bratr nebo přýtel 5 tu bude zitra subibi -can